Mojše byl v Paříži. Když se vrátil zpět do Lvova, ptají se jeho přátelé, jaký to bylo: „Co Pařížanky? Jsou taky takový jako u nás holky ze Lvova?“
„Jak to můžete vůbec srovnávat?“ volá Mojše pohoršeně. „Byl jsem s jednou Pařížankou, vyznám se.“
„Tak povídej.“
„Takže, pelerínu měla vyšívanou zlatem – něco takovýho ve Lvově nenajdete. A když pelerínu odložila, měla pod ní blůzu z růžovýho hedvábí – průsvitnýho jako sklo. A její sukně byla poseta třpytivýma flitrama, až oči přecházely. Pak odložila sukni a měla spodničku s bruselskou krajkou, fialovou, protkanou stříbrem. A na podvazcích měla růžici z rubínů… pak sundala spodničku a podvazky…“
„No a dál?“
„Dál? Dál už to bylo úplně stejný jako ve Lvově.“

Korpulentní Rivka zpovídá manžela: „Mojše, řekni mi upřímně, jaké jsou podle tebe ideální míry?“
Mojše se zamyslí a odpoví: „1648 – 1815 – 1919; vestfálský, pařížský a versailleský.“

„Paní Kleinová, uveďte důvody, které vás vedly k podání žádosti o rozvod,“ říká soudce.
„Nedávno jsem totiž náhodou zjistila, že můj manžel vlastní byt, který si už patnáct let pronajímáme.“
„To je geniální!“ neudrží se soudce.